Neměl jsem tu knížku číst

když se doteky míjí, když nerozdmýchávají, neprobouzejí, říká se, že je to jak přes folii.

Jenomže, opravdu je to tak?

Jaké by bylo, nechat tě stoupnout a pak omotávat, rozvíjet z role hladký, lepivý pás? Z černého budeš mít minišaty, lesklé a luxusní. Průhledný uvězní vůli, vydá napospas.

Odnést tě do kufru kombíku a odvézt mimo prostor a tam uhlazovat hladkost, cítit, jak přes ni hřeješ. Svlíkat tě po kouskách nožem, říznout mezi půlky, mít tě nehybnou a žhavou.

Jak se mi pomstíš?

Reklamy

Jensen

Šlo o tebe a hudební nástroje. A bylo to nejspíš v centru Detroitu, které je opuštěné, je tam spousta polozbořených domů, včetně sálů a divadel.

Měli jsme s sebou saxofon, že na něj budeme zkoušet hrát. Neumím to, a proto jsme zalezli do něčeho, co vypadalo jako stará obřadní síň. Moc to nešlo, protože v té hříšně dekadentní atmosféře mě nejvíc bavilo na tebe šahat. Trošku tě to rozladilo, tak jsi mi utekla nahoru po schodech. Já za tebou, našel jsem tě až na balkoně, jak si prohlížíš varhany. Musel jsem uznat, že z toho místa je pohled monumentální. Byly sice rozpadlé, plno součástek se válelo kolem, ale něco tak velkého a zmařeného silně útočilo na emoce.

Jako vždy jsem se chtěl blýsknout sečtělostí a tak jsem mlel o tom, jak hluboké tóny prostupují celým tělem a že jsou píšťaly linguální a labiální. A přitom myslel na cunnilingus a na labie, které máš pod sukní. Nešlo jinak, než tě svlíct a položit. Kolem se válely píšťaly různých tvarů a velikostí. S přivřenýma očima jsi čekala na průnik, takže když jsi ucítila, že tě nerozevírá žalud, ale jedna z píštal, lekla ses. Pak tě to však přemohlo a když jsem začal foukat a vzduch, který nešel do tebe, ale škvírou zase ven, píšťalu rozezvučel a rozvibroval, zakalily se ti oči.

Pro sny je typické, že skončí buď v nejlepším nebo v nejhorším.

vůbec nevíš, jakou cenu má tě po letech potkat. Jak velkou cenu má, žes to pro mě udělala. Jakou cenu pro mě mají myšlenky, cítění tvé kůže, vplouvání. Byl jsem se na jaře podívat na ten kamenný břeh na Kampě. Nevím, jestli bych se znova ve stejné situaci choval jinak. Ale vím, že tě kolikrát ledacos bolelo. Ne jenom tělo.

Hák

Viděl jsem, dávno, horror, kde rybář vraždí velkým hákem.

Stačí jít po chodníku, stačí sedět na židli, stačí se v noci vzbudit a je tam. Ten pocit, ta chuť. Chuť držet hák a vbodávat si jej jedním uchem dovnitř a vidět, jak druhým vylézá ven.

Všechny povinnosti, všechno, co musím a nechci, všechno co nesmím, nemůžu a chci, všechna přeplněnost, všechna přeprázdněnost, nadbytek a chybění mě nutí tlačit na hák.

Dá se hodně pít a hák není. Málokdy je s kým. Dá se prudce onanovat, to je lepší, bolí pak jen svědění na kůži.

Muži potřebují ženy. Muž bez háku je pevný, drží, objímá a prostupuje.

Muž s hákem se houpe, je ostrý a pronikající. Která žena dokáže milovat muže nabodávájícího prudkou bolestivou ostrostí a zbavit ho na chvíli háku?

Chtěl bych kamarádku. Která se bude klidně a se zájmem dívat, jak si ho honím. Pak mě nechá dívat, jak si honí ona ji. A na závěr si na oslavu přiťuknout skleničkou něčeho dobrého.

Konec článku, jsem v práci, musím hákovat.